Projekt
Představení |
Návazný program |
Vizualizace |
Historie |
REVOLUTION TRAIN Story
Vývoj protidrogového vlaku nebyl lehký, bolel. Provázely ho byrokracie, naschvály i korupce…
V roce 2000 jsem si do diáře nakreslil první náčrty protidrogového vlaku - krátil jsem si tím cestu obyčejným vlakem. Netušil jsem, že uplyne dlouhých patnáct let, než se moje plány dostanou tak daleko, aby protidrogový vlak pravidelně navštěvovaly děti. Cesta k tomuto cíli byla dlouhá a často plná frustrace. Projekt přežil i svou klinickou smrt.
Po dokončení konceptu v roce 2001 jsem dlouho hledal nějakého schopného politika, který by projekt podpořil. V roce 2002 se stal primátorem Prahy Pavel Bém, který měl zkušenosti s protidrogovou politikou. A já si říkal, že on by mohl být tím pravým. Mýlil jsem se. Bém sice v roce 2003 podpořil vznik návazné studie rozšiřující dosavadní koncept vlaku, odmítl však financovat stavbu projektu.
Proto jsem začal obcházet nejrůznější podnikatele, až jsem uspěl u Martina Laina. Ten v roce 2004 založil Nadační fond Český vlak a servisní společnost Revolution Train s.r.o. Lain měl na starosti finance a já jako autor vývoj. První veřejné představení projektu jsme naplánovali na tiskovou konferenci, kterou jsme uspořádali v březnu 2005 na půdě pražského magistrátu. Primátor se však - pro mne překvapivě - nezúčastnil.
Opravdu příliš drsné? Nikoliv
Názory na protidrogový vlak od počátku oscilovaly mezi dvěma zcela protichůdnými postoji: nadšené přijetí versus urputné odmítání. Do první skupiny patří odborníci jako například MUDr. Petr Popov, ředitel věznice v Německu Lt.Reg. Dir.aD Uwe Worlizcka, Mgr. Jindřich Vobořil (současný národní protidrogový koordinátor) , či plukovník JUDr. Jiří Komorous a jeho kolegové z Národní protidrogové centrály. Na druhé straně projekt kritizuje asociace A.N.O., SANANIM, PhDr. Michal Miovský, či MUDr. Tomáš Zábranský z Adiktologie . "Nikdo z těch lidí, co nás kritizují, se ve vlaku nebyl ani podívat," prohlásil po tiskovce Martin Lain. Také já jsem byl tehdy dost naivní. Podcenil jsem, jak tvrdý bude boj o peníze ze státních zdrojů.
Část odborníků mi vyčítala a vyčítá příliš drsné, naturalistické scény. Když však téměř totožné scény použil Filip Renč v kampani "Nemyslíš, zaplatíš" o pár let později, vyhrál cenu za nejlepší preventivní kampaň… Mimochodem Renč měl původně točit i pro náš projekt první díl filmu. To, že ve své kampani bez skrupulí použil identický scénář, bylo pro mne velkým zklamáním.
Přestože verbálních záštit nad projektem od politiků přibývalo, stát o nový způsob primární prevence zájem neměl. Dával totiž stále přednost "osvědčeným" návštěvám kina Blaník, kde pořádal přednášky. A zároveň nechával tisknout články s protidrogovou tématikou v časopisech, které nikdo nečetl. Lain proto do prvního prototypu zainvestoval svých pět milionů korun a i mně se podařilo přemluvit desítku firem, které nám darovaly přes milion korun. V listopadu 2006 byl prototyp jednoho vagonu konečně dokončen a představen na Hlavním nádraží v Praze. V této první pilotní fázi projektu vlak navštívilo téměř 500 dětí, jejichž dojmy byly jednoznačně pozitivní.
Cesta do Ameriky
Paradoxem bylo, že největší zájem o projekt nebyl z Čech, ale ze Spojených států. Záštitu nad ním převzala i University of Arizona. Z Arizony pak do Česka dvakrát přiletěl investor a nabídl Lainovi milion dolarů za patentová práva pro USA a Kanadu. Lain však tuto částku odmítl, neboť mu připadala nízká. Investor mi posléze zaplatil cestu do USA a nabídl mi, ať se "vykašlu" na Čechy a zůstanu v Americe. Jeho cílem bylo vlak postavit tam. To jsem ale odmítl a odletěl jsem s tím, že projekt vytvořím nejdříve v Čechách. Spousta lidí si tenkrát klepala na čelo, proč jsem nezůstal v Americe, ale já jsem byl vždy patriot. Kdybych tehdy tušil, kolik tím ztratím let...
Lainovi se do roku 2007 podařilo sehnat od sponzorů, především od Zentivy a RWE, přes 12 milionů korun. Vlak v té době měl již 8 vagonů, opravené podvozky a vybourané původní interiéry v sedmi vagonech. Kompletně dokončený byl pouze vagon č. 3 – autohavárie, který byl předtím vystaven na Hlavním nádraží v Praze.
V roce 2008 došlo mezi mnou a Lainem k opakovaným roztržkám z důvodu rozdílných pohledů na další směřování projektu. Byla proto uzavřena autorská a licenční smlouva, která řešila náš vzájemný vztah - tedy vztah mezi Nadačním fondem Český vlak a mnou jako autorem. Dokončil jsem výtvarné dílo, kde definuji scénář a design vlaku. Dohoda zněla, že budu z projektu postupně vyplacen a na vývoji se budu podílet už jen jako externista.
Pozor, Rath nastupuje
V roce 2009 však i do Česka dorazila celosvětová finanční a ekonomická krize. Firmy škrtaly sponzoring a vlak zůstal stát opuštěný v areálu Praha Bubny. Znechucený Lain mi nabídl, že mi projekt přenechá. To jsem přijal a pověřil právníky k převzetí projektu. Připravil jsem také vznik nadačního fondu Nové Česko. Ale těsně před podpisem smlouvy změnil Lain stanovisko a projekt si ponechal s tím, že má nového sponzora. Na scéně se tak objevil Středočeský kraj a jeho tehdejší hejtman David Rath.
V roce 2010 jsem byl požádán Nadačním fondem Český vlak o spolupráci na dokončení interiéru vagonu č.2, na který Středočeský kraj poslal sedm milionů korun. Po několika měsících jsem však zjistil, že proklamovaná výše dotace neodpovídá skutečně profinancované částce. Tehdy začala pře mezi mnou, Nadačním fondem Český vlak a Rathem. Marně jsem psal dopisy hejtmanovi a Marcelovi Chládkovi, kteří měli projekt na starosti. Představitele kraje jsem dokonce několikrát navštívil a konfrontoval je se svými výkresy. Reakce? Zakázali mi vstup do vlaku, přestože to odporuje autorskému zákonu, a přestal mi být vyplácen autorský honorář.
Po dokončení vagonu č. 2 pak bylo během let 2010 – 2011 realizováno 114 prezentací ve středočeských městech. Zúčastnilo se jich 2205 žáků a 144 pedagogů. Akce měly velký ohlas. V roce 2011 poslal Středočeský kraj na dostavbu interiéru dalšího vagónu osm milionů korun. Situace s neefektivním profinancováním zdrojů se však opakovala. Proto jsem v červnu roku 2011 podal trestní oznámení na neznámého pachatele. Na podzim jsem pak musel podat další trestní oznámení, když mi ochranka opakovaně zabránila v přístupu do protidrogového vlaku při projekci na nádraží.
Promarněná příležitost
Na tuto dobu totální frustrace opravdu nevzpomínám rád. Situace se nakonec tak vyhrotila, že jsem se s lítostí od protidrogového vlaku distancoval a celou věc předal soudu. Média o celé kauze několikrát referovala. Veřejně se k ní vyjadřovala i krajská opozice, přístup Davida Ratha se ale nezměnil. Policie pak případ odložila, nikdo nebyl obviněn.
Soustředil jsem se proto na práci v Nadačním fondu Nové Česko, který jsem založil. Zaměřil jsem se na vývoj počítačového hřiště a centra zdraví zaměřeného na boj proti dětské obezitě.
Počátkem roku 2012 pokračoval Středočeský kraj v další investici ve výši osm milionů korun na dokončení čtvrtého vagonu ( celkem kraj investoval přes dvacet čtyři milionů korun). Od projektu se postupně distancoval skoro celý můj původní tým, včetně Jindřicha Vobořila a lidí z Národní protidrogové centrály. Vlak, prodloužený o další vagon, pak navštívilo na jaře 1069 dětí a 40 pedagogů. Vlak ale nebyl postaven tak, jak jsem navrhoval. Kromě nízké kvality zpracování a nedokončeného interiéru (vzduchotechnika měla pouze roury u stropu) mi hlavně vadil fakt, že je vlak využíván pouze na několik týdnů v roce, přestože základní program je už skoro dokončen. Ke konci roku nebyla fondu Český vlak schválena další dotace (své sehrálo nepochybně i zatčení hejtmana Ratha). Zbylé jádro kolem Laina tak neví, co s projektem dál.
Začínáme znovu. Ale dobrých zpráv je málo
Celý rok 2013 stál protidrogový vlak opuštěný v areálu Avia v Praze Čakovicích a chátral. Lukáš Filip z Českého vlaku se obrátil na našeho kolegu Uweho Worliczku se žádostí o projednání možného převzetí vlaku, přestože jednání již mnohokrát v minulých letech ztroskotala na nereálných požadavcích fondu Český vlak, především členů správní rady Strnada a Laina. Nová jednání o převodu trvala až do prosince 2013. Nakonec došlo k dohodě a finančnímu vyrovnání, kdy jsem se jako autor zavázal zřizovateli nadačnímu fondu Český vlak Martinu Lainovi zaplatit celkem 3 300 000 Kč v rámci vyrovnání patentových práv a ukončení veškerých soudních sporů. Protidrogový Revolution Train se tak konečně dostal do rukou Nadačnímu fondu Nové Česko.
Ke konečnému předání projektu došlo 16. ledna 2014 a hodnota vlaku činila 27 549 693 Kč. Tímto byl ukončen více než pětiletý spor mezi mnou (zřizovatelem nadačního fondu Nové Česko) a předchozími vlastníky nadačním fondem Český vlak. Následně se Nové Česko rozhodlo zdevastovaný projekt opravit a pokusit se vlak co nejdříve otevřít pro školy. Avšak 25. března, krátce před tím než byl vlak převezen na nové stanoviště do Dejvic, se dovnitř vloupala skupina recidivistů. Výsledná škoda byla přes dva miliony. Zloději ukradli elektroniku a navíc zničili i měděné kabely. Jeden pachatel byl v areálu zadržen ochrankou. Projekt tak znovu upadl do "kómatu" na další rok.
Byla to pro mne pořádná rána - zdevastovaný, nebrzdící a ještě vykradený vlak zarůstající v kopřivách. Veškeré naděje jsme upřeli k pojišťovně, u které jsme soupravu nedávno pojistili (vykradli nás deset dnů po podpisu smlouvy!). Bohužel nám po několika měsících naprosto frustrujícího jednání pojišťovna oznámila, že nám vyplatí jen 10 procent - 200 tisíc korun. Situace po vykradení v areálu se tak vyhrotila, že jsme dostali z prostor výpověď. A navíc jsme zůstali zcela bez peněz. Většina sponzorů, včetně několika ministerstev, kteří zdevastovaný projekt v létě roku 2014 viděli, se zdráhala na projekt znovu přispět. Většina lidí doporučovala odvézt vlak do šrotu. Ale já se nerad vzdávám, po proudu plavou jen mrtví...
Nová naděje
Přes to všechno se totiž našli dobří lidé a firmy a pomohli nám. Jsem jim za to nesmírně vděčný! Nemohu je zde všechny jmenovat, seznam by byl příliš dlouhý. Jejich jména však najdete na vlaku, ještě než vyrazí na svoji tour po republice. Oprava vlaku byla tvrdá řehole. Vlak jsem musel nakonec celý natřít sám, neměli jsme peníze ani na lakýrníky. A mělo to i pozitivní efekt – zhubl jsem přes deset kilo. Když už jsme uvnitř vlaku obnovili elektřinu a vlak stál s novou tváří v Dejvicích, začínali se hlásit i sponzoři. Zmínit musím především tři z nich - PAZS, NARDIC a Brabec Vzduchotechnika. Bez nich by náš vlak od 16. března 2015 děti nemohly navštěvovat.
Drážní úřad nám prodloužil zkušební provoz do konce roku 2016 a do 30. června 2015 navštívilo Revolution Train v druhém zkušebním provozu 3 000 dětí. Stovky jejich nadšených reakcí si můžete přečíst u nás v Masarykově salonku na Dejvickém nádraží. Inspirativní diskuse s dětmi a učiteli a stovky dopisů jsou pro mne tou nejlepší odměnou za deset let vývoje protidrogového vlaku.
Ale ještě je před námi mnoho práce. Musíme například zkusit napravit fakt, že českým dětem dnes v evropském srovnání patří první místa nejen v popíjení alkoholu a kouření cigaret, ale i v obezitě. 7000 dětí v našem pilotním provozu potvrdilo správnost našich vizí.
Do konce roku 2015 se budeme snažit protidrogový vlak v Dejvicích ještě více vylepšit. Základní program už funguje, ale ještě není hotov nástupní a výstupní vagon se zázemím. Poté budeme moci vyrazit na turné po České republice a umožnit návštěvu protidrogového vlaku více dětem.
Pavel Tuma, 2015
REVOLUTION TRAIN STORY - KAPITOLA DRUHÁ
Těžký začátek, povzbudivý konec, nadějné vyhlídky. Období od léta 2015 do léta 2016 bylo pro Nadační fond Nové Česko a jeho klíčový projekt Revolution Train hektické. Navzdory všem obtížím projekt vzkvétá a dokonce se dočkal i prestižního ocenění v zahraničí.
Léto 2015 a plánované spuštění běžného každodenního provozu pro nás nezačalo šťastně. Čtyřicetistupňová vedra vyřadila protidrogový vlak z provozu, protože někdejší vlastník "zapomněl" do soupravy nainstalovat funkční vzduchotechniku. Teprve díky opětovné pomoci našeho partnera - společnosti Brabec vzduchotechnika - jsme obnovili provoz a v září jsme mohli uvítat první školy.
Postupně se nám dařilo navazovat jak na úspěch projektu Sedmikráska, v rámci kterého k nám v předchozích měsících přivezlo Asistenční centrum Most 2 000 dětí ze severních Čech, tak i na další tisícovku jarních návštěvníků. Prováděli jsme programem stovky žáků opět především z Ústeckého kraje, hostů ale přibývalo i z Prahy a dalších měst.
Začátek školního roku to pro nás byl vzhledem k opatrným očekáváním opravdu skvělý. Svižným tempem se rozšiřoval tým Nadačního fondu Nové Česko, který se staral o funkční dlouhodobý provoz. Rostla také návštěvnost a stejně rychle přibývaly nadšené reakce i spojenci z řad dětí, pedagogů a ředitelů škol.
Odpůrci útočí
Když jsme ale začínali pracovat na přípravách jarního turné, utvrzovali jsme se, že něco přece jen není úplně v pořádku. Delší dobu jsme si lámali hlavu s negativním postojem škol z Prahy 6 a 7, které to k nám měly na dejvické nádraží nejblíž, a z městských částí byla jejich účast přesto nejslabší. Náhoda to samozřejmě nebyla. Jak nám později potvrdila řada učitelek a učitelů, odpůrci protidrogového vlaku se probudili a začali “úřadovat”.
V Praze nám výrazně ubývalo objednávek, mnohé školy zrušily už domluvené prohlídky a také přístup zástupců měst, se kterými jsme řešili podmínky zastávek během jarního turné, se rychle obracel. Zákulisní pomluvy, o jejichž existenci jsme se zatím mohli pouze domnívat, se dříve nebo později musely přetavit do konkrétního pokusu protidrogový vlak definitivně odstavit.
Od poloviny listopadu nám pedagogové začali vyprávět o dopisech, jež přistávaly v e-mailových schránkách snad všech preventistů a ředitelů škol v Čechách. Stanoviska MŠMT či sekce primární prevence Asociace nestátních organizací (ANO) nás osočovala mezi jinými věcmi ze zastaralosti, manipulace, lacinosti, moralizování a zastrašování dětí.
Stopa vede do středních Čech
Síla této vlny odporu nám na chvíli vyrazila dech. Skoro jsme až zapomněli na tisíce dopisů od lidí, kteří vlakem prošli, a kteří děkovali za inovativní, technicky vytříbené a především inspirativní provedení programu. Skoro jsme zapomněli na někdy až posměšná hodnocení, jimiž děti i učitelé častovali jiné preventivní programy podporované MŠMT i Asociací nestátních organizací.
Jak je možné, že z oficiálních míst zněla tvrdá kritika, zatímco odspodu jsme cítili motivující podporu? Nitky se začaly rozplétat poměrně rychle. Zájmy a vazby lidí z “konkurenčních” organizací a veřejné správy se ukázaly jako klíčové. Okruh lidi, kteří vlak všude kritizují, aniž by sebrali odvahu se do něj přijít podívat a diskutovat s námi osobně, zůstal stále stejný. V Česku se o prevenci dlouhodobě starají lidé, jejichž vizitka je jednoznačná: ve srovnání evropských států je česká mládež v užívání návykových látek na vrcholu. Mimochodem pod jeden z dopisů, který byl psaný “z pověření ministryně školství”, se podepsal náměstek, který o svůj post brzy přišel. Samotní autoři textu působí v ministerském odboru prevence rizikového chování dlouhodobě.
Hlavním iniciátorem snahy uvrhnout vlak opět do zapomnění byl nicméně tentokrát Středočeský kraj, který si, jak je popsané v první části historie, na podivném financování protidrogového vlaku v minulosti výrazně ušpinil ruce. (Od tehdejší naprosto neefektivní a pravděpodobně účelové koncepce realizace projektu se jako současný provozovatel jednoznačně distancujeme!)
Zdravý rozum vítězí
Situace byla pro Revolution Train opět téměř kritická. Školy i města, a těžko se jim vzhledem k vážnosti obvinění ze strany odboru prevence MŠMT někdo může divit, se k nám většinou obrátily zády. Naštěstí ne všude. Ve vzdělávací oblasti je řada osvícených lidí, kteří už mají se zákulisními hrami zájmových skupin své zkušenosti. Někteří lidé se odmítli slepě řídit tzv. odbornými posudky a raději si přijeli udělat do vlaku vlastní názor. Byli to například ředitelé (nebo jejich zástupci), kteří osobně navštívili Revolution Train se svými žáky, aby věděli, zda mají objednat i další skupiny. Podobný model se opakoval u měst Most, Aš, Cheb nebo Mělník, kde představitelé nedali na “drby” z oficiálních míst a také si udělali nejprve svůj obrázek o programu.
Ke všem těmto lidem, stejně jako k našim dlouhodobým podporovatelům, cítíme velký respekt a hluboký vděk. Podrželi nás, když se situace lámala. Bez nich bychom nejen nemohli vyrazit na velmi úspěšnou Tour do pohraničí, jejíž termín už se blížil, ale především bychom vůbec nemohli nabídnout náš program dalším tisícovkám dětí, které k nám opět začaly chodit.
Pražské návštěvy jsme v polovině dubna zastavili, přiblížil se velký den RT. Obstojí naše souprava na cestách? Najdou si za námi cestu lidé na nádražích v regionech? A jak budou reagovat přeshraniční žáci i experti na německý program? To všechno byly velké neznámé.
Skvělý úspěch v Německu
Do poslední minuty jsme ladili detaily, abychom zaručili hladký průběh hned během prvního dne v Plzni. Opět nám zcela zásadně pomohla řada našich příznivců a partnerů, s vypětím sil pracoval kompletní vlakový tým.
Osud nám poté, co 20. dubna Revolution Train vyrazil na cesty, připravil řadu překvapení. O některých jsme se nezřídka dozvěděli sotva pár hodin před naplánovanými prohlídkami ze škol - zmínit můžeme hned stanoviště na zcela odříznutém místě v Plzni. Tour přesto začala výborně a nový formát fungování protidrogového vlaku se osvědčil. Od startu turné návštěvnost raketově rostla. Vše fungovalo, jak mělo, a před námi stála další velká výzva. Blížili jsme se do pohraničí.
V Železné Rudě jsme spolu s městem naplánovali prohlídky pro školy z Bavorska a na 26. dubna také odborný česko-německý workshop. Témata: pervitin v pohraničí a inovace v protidrogové politice. Vlakový tým Nadačního fondu Nové Česko byl nachystán a plný očekávání, hojná účast návštěv zpoza hranic nás i přesto velmi mile překvapila. Především se však vydařilo představení německé jazykové verze programu. Od návštěvníků převážně z Bavorska jsme dostávali hodnocení srovnatelná s ohlasy tuzemskými a experti z jednotlivých německých měst hned na místě projevili zájem o cestu protidrogového vlaku přes hranice.
Událostí nabraly rychlý spád. Po týdnu už se u vlaku zastavila první delegace, další vyjednávání odstartovala. Vzhledem k síle zájmu jsme mohli už o dva týdny později na tiskové konferenci v Aši 10. května (kde jsme mimochodem našli úžasné spojence) vyhlásit, že Revolution Train něco jako státní hranice určitě nezastaví.
V Aši jsme vedle spousty dalších zajímavých lidí pozvali do vlaku také zástupce nejvyššího spolkového úřadu pro oblast drog. Během dalších několika týdnů jsme si už mohli být jistí, že zájem z Německa neopadne. Potenciál našeho protidrogového vlaku, který české úřady oficiálně neuznaly ani po několika letech snah o realizaci, rozpoznali experti v Německu během jediného měsíce. Vládní pověřenkyně pro oblast drog ministerstva zdravotnictví SRN Marlene Mortler nás 1. června 2016 vyhlásila preventivním projektem měsíce a Revolution Train se tak stal vůbec prvním takto oceněným zahraničním projektem.
Je to snad završení naší práce? Ani zdaleka. Nechceme se opakovat, ale tímhle všechno teprve začíná!
